JEDNA DENÍČKOVÁ

Rodič a řidič kamionu Jiří Bodeček, Bodeček, Bodeček – stačí? To četla paní učitelka v poznámkovém “Deníčku“ Jiříčka Bodečka, žáka II.B.
Byla to odpověď jeho tatínka na vzkaz: Pod úkoly chybí podpis rodičů! Úmyslně se tenkrát zřetelně podepsala Helena Plachá, třídní učitelka. Teď rozčílením zrudla. Znovu a znovu četla tuhle nehoráznost , ba zesměšnění jejího dobře míněného upozornění.
(po kliknutí se zobrazí nebo skryje zbývající část povídky) >>

Přes její mládí si ještě nikdo z rodičů nic takového nedovolil. I starší rodiče před ní uctivě postávali a s očima upřenýma na její rty přímo odezírali pochvalná, či káravá slova o svých ratolestech.
Zčervenalá se od katedry podívala na Jiříčka. Ten na ni koukal doširoka otevřenýma provinilýma očima. Už uměl číst a tušil, že svou odpovědí tatínek paní učitelce radost neudělal. Jiříček nechtěl přijít o její občasné pohlazení, ten letmý dotyk mu dělal náramně dobře.
Jiříčkův pohled si učitelka Helenka správně přečetla a když došla k jeho lavici, schválně ponechala ruku na jeho hlavince déle, než jindy. Pak odkráčela zpět na stupínek před tabulí. Deníček si odložila na stůl. Na tuhle drzost patřičně odpovím, ty řidiči a rodiči! – rozhodla se. Poctivě odvykládala dětem pasáž o opylování květinek , ale častěji, než jindy, zabloudila pohledem k Jiříčkovi. Profesionální čest si udržím, Jiříček nesmí poznat nějaké rozpory, umínila si.
Už věděla, co odepíše: Doufám, že Váš zájem o školu jste nevyčerpal nácvikem Vašeho podpisu. Třídní schůzka se koná v pondělí v 17hodin. Prosím o podpis!

V pondělí, při kontrole Deníčků, si schválně nechala ten Jiříčkův nakonec. Předem vyvedená z míry četla: Provedu! Váš Bodeček, Bodeček, Bodeček.....rychle Deníček zavřela.
Za brýlemi přivřela oči a zahleděla se na druhý konec třídy. Tak na tebe se , Bodečku, zvlášť připravím! – ujistila se. Vstala a s Deníčkem přistoupila k Jiříčkovi.
„Kde pracuje maminka, Jiříčku?“ – tiše se zeptala. Jirka zvedl smutná očka a odpověděl:“Já nemám maminku, jen tetu“. Učitelka Helenka impulzivně přitiskla tu světlou hlavinku k sobě.

Do přípravy na třídní schůzku patřila i pozornost, kterou Helenka věnovala svému zevnějšku. Co je maličké je i milučké- říkala si při pohledu na svůj“obrázek“ v zrcadle. Slámové vlasy pevně stáhla do ohonu. Chtěla vypadat starší , zkušenější. Podle Jiříčka usuzovala , že tatínek bude třasořitka. Nepochybovala o tom, že ho dnes večer pěkně utře.

Co jí to jen napadlo, že si nevzala brýle? Teď, při pohledu do očí rodičů, ty své přivírala i nad školními výsledky jejich miláčků. Přes svůj hendikep zaznamenala, že ve třídě není žádná nová tvář. Bodeček se opět nedostavil, konstatovala se zklamáním. Nezaznamenala, že jednu chvíli se zatmělo ve dveřích a na konec fronty ustaraných rodičů se ještě někdo postavil. V téměř vyprázdněné třídě se najednou Helenka dívala do tváře vyloženě se dobře bavícího sympaťáka.
„Bodeček“- představil se. „Omlouvám se , na hranicích nechtěli uznat, že spěchám na třídní schůzku. O přezouvání , vykřikování a zapomínání už jistě byla řeč a tak, co máme , prosím, dál?“- zeptal se s úsměvem.
„Jistě, jsou i důležitější věci k projednání..“ – Helenka si za boha nemohla vzpomenout jaké! „Ale i to, co jste jmenoval, není zanedbatelné!“- řekla přísně. Bodeček ji převyšoval víc, jak o hlavu. Proto si rychle stoupla na stupínek . Tenhle tatínek s rozčepýřenou čupřinou, ve sportovním oblečení a bez známek pokory, sem nezapadal.
„Tušil jsem, že jste modrooká blondýna, ale i tak slibuju, že budu spolupracovat!“- celou tu dobu držel její ruku. Hned, jak ji pustil, mrkl šibalsky do jejich přivřených očí. Vzpřímeně odkráčel.

Nutno říct, že Bodeček, své slovo dodržel. Dokonce víc, jak často se chodil ptát na výsledky Jiříčkova školního snažení. Helenka nikdy nepřipustila, aby konzultace překročily hranici, kde začíná soukromí. Ale chuť tedy měla.

Jiříček zapomněl pastelky. Helenka váhala, zda tohle stojí za poznámku do Deníčku, když se náhle, po rázném zaklepání otevřely dveře a v nich stála vysoká, ramenatá……“Teto!“ – vykřikl Jiříček. Ta mu nevěnovala pozornost. Zvědavě si prohlížela Helenku a na dálku se představila: „Zaorálková. Nesu Jirkovi pastelky, jednou zapomene hlavu!“- podala mu je a než zavřela za sebou dveře, pokynula směrem k Helence. Ta si trošku zlomyslně pomyslela: Teta jezdí nejspíš s autobusem nebo s cisternou! Ale proč jí tak bodlo u srdce? Raději rychle zalistovala v učebnici.

Najednou konzultace s „drobečkem Bobečkem“ – tak Helenka v duchu tomuhle tatínkovi říkala, ustaly. Kampak se asi ztratil? A stejně má tu svou“tetu!“ , s lítostí si pomyslela. Ale z hlavy už ho nemohla vyhnat. Nerada viděla v Deníčku podpis Zaorálková.

Je doma!- s radostí konstatovala Helenka, když uviděla pod početní úlohou Bodečkův podpis. Po krátkém zaváhání se rozhodla napsat vzkaz do Deníčku: Dlouho jste mi nic nenapsal. Snad jste na mě nezanevřel? A podepsala se jen Helena.
Na druhý den hledala pod svým vzkazem odpověď. Nic. Myslela, že se hanbou propadne. Proboha, snad to nečetla Zaorálková? Té by hned bylo jasné, co má za lubem. Proč jen se neovládla!
Když ten den skončil kroužek košíkové, Helenka vyšla v tričku a leginách před školu. Rozházené vlasy kolem hlavy držely pohromadě posunuté brejle . Ať už jsem doma, přála si a rozběhla se.
Najednou někdo zavolal: „Helenko, počkejte!“. Zastavila se , otočila hlavu a potom celé tělo. Proti ní stál“bobeček Bodeček“ , Jiříčka držel za ramena před sebou. Sevřelo se jí hrdlo. Bobeček začal sám: „Mám prosbu. Vrátil jsem se z cest a sestra mi oznámila, že už musí odjet za svou rodinou a tak než seženu k Jirkovi nějakou paní na hlídání , budou možná problémy….“ . „Ráda vypomohu“- skočila mu do řeči Helenka a hned vstoupila do širokého stínu tatínka Bodečka za Jiříčkem.

Ještě uplynul nějaký čas, plný konzultací, než se Helenka podepisovala na Radnici svým novým příjmením. Měla velkou chuť napsat: Bodečková, Bodečková, Bodečková....!

sbalit povídku >>

ČEKANKY

Když se sejdou opuštěné manželky, tak se nejdříve ujistí, že dnes o jejich upláchnuvších polovičkách nebude řeč. Po uváděcích proslovech, jak nic nestíhají-tak bohatý je jejich život - se přece jen s pár deci vypitého vínečka, řeč nezadržitelně stáčí na bídáctví jejich exmanželů. Každý z nich má už opět uvázaný chomout kolem krku a teď teprve dostává pořádně za ušiska a poznává, zač je toho loket!
(po kliknutí se zobrazí nebo skryje zbývající část povídky) >>

Tohle tvrdila Jindra Zorce a Věrce. Měla nezvratné důkazy: ten její nikdy nic nemusel dělat, teď klepe koberce, zametá chodník, umývá okna a jeho současná “stíhačka“ ho stírá za každou šmouhu.
Jak to tak dobře ví, myslely si obě posluchačky, to ho šmíruje? V nestřežené chvíli si vyměnily pohledy. To trojlístek kamarádek mezi sebou dělá.
Když se pořádně vypovídaly a vzájemně ujistily, jak je svobodný život bezvadný a že jim vlastně nic nechybí a v duchu si každá spočítala svou útratu, přivolaly vrchního. Nechávaly mu vždy slušné spropitné. Nejsou přece žádné chudinky!
Pobaveným pohledem tenhle trojlístek provázíval ze Zemanovy kavárny i obdarovávaný vrchní. Byly zde téměř “štamgastky“. Začal jim říkat“Čekanky“. Z odposlouchaných hovorů už toho o nich věděl dost.

Před kavárnou dámy zjistily, že venku pěkně prší. Jediná, kdo měl deštník byla Zorka a tak se pod ním všechny tři rozveseleně potácely přes parkoviště na tramvaj.
„Tak to ne, nenechám přece tak pěkná děvčata zmoknout!“ – ozvalo se za nimi. Okamžitě se všechny tři otočily. Před nimi u otevřených dveří do nové Fabie stál opálený , vypulírovaný, no, dejme tomu čtyřicátník a pokynem ruky je zval do útrob auta.
Děvčata se na sebe podívala a snad to mírné ovínění jim dodalo potřebnou odvahu. Zapracovalo také vědomí, že jsou v přesile a se slovy: „Tak jo, bereme to!“ se uvelebily na bílých kožených sedadlech.

„První zastávka bude kde, dámy?“- vesele s náznakem ironické servilnosti pronesl pohledný švihák. Jindra zalitovala, že bydlí tak blízko. V autě se rozproudila rozverná debata na téma zapomínané deštníky a měla nachystanou příhodu …..no, nedalo se nic dělat , vystoupit musela . Švihák však k ní okamžitě přiskočil s rozevřeným deštníkem, nabídl rámě a doprovod až ke dveřím domu. Tam srazil paty a do podané ruky vtiskl svou vizitku. Jindra zaznamenala, že se v autě zadíval na její dlouhé nohy!
Vizitku posléze však dostala Zorka i Věrka. Všechny tři si na ni mohly přečíst: Jarmil Kulhánek, nákup a prodej starožitností.... a pak už jen telefonní číslo na mobil.
Ani jedna neměla tendenci zavolat té druhé a třetí, jaké pocty se jí dostalo. Věrka si jako mimořádný zájem o svou osobu vysvětlila letmý dotyk fešáka, když jí z tváře setřel pár kapek deště a Zorka, která vystupovala z auta poslední, dostala dokonce políbení na ruku. Vizitka jí byla vsunuta do náprsní kapsičky u sáčka.

Všechny tři dámy během krátké doby Jarmilovi zavolaly a vyslechly naprosto stejné bláboly o nezapomenutelném setkání, přeskočivších jiskrách a že určitě nejde o náhodu....
Byly také ujišťovány, že se s tím musí něco udělat, něco velmi rozhodného a odvážného a další blablabla…..Nikdy se však nedozvěděly kdy a kde se tak stane. Jarmil mistrně ukončoval hovory. Tohle trvalo už nějakou dobu.
Kamarádky mezitím opět navštívily svou oblíbenou“Zemanku“, ale ani jedna nic z toho, co momentálně prožívá, neprozradila.“Jejich“ pan vrchní u nich moc rád postával a dokonce několikrát jemně zažertoval , že jistě čekají na nějakého prince, tak jsou krásné a žádoucí.

Ano, měl pravdu.“Děvčata“ svému zevnějšku skutečně věnovala mimořádnou pozornost. Co kdyby se objevil........
A jednoho dne tam Jarmil skutečně byl. Seděl uprostřed kavárny s mladičkým protějškem sotva dospělé dívenky, přesto už v tvářičce poznamenané protřelým výrazem. Výborně se bavil a bez náznaku pozdravu, jeho pohled zalétl i ke stolu usazujících se Čekanek.
Ty přepadla doslova pohřební nálada. Beze slova sledovaly počínání opáleného fešáka. Jindra to nevydržela a vyhrkla ze sebe: “ To je ale padouch!“.
Bez zábran pak odvykládala kamarádkám svůj příběh. Bez zaváhání se pak přiznala Zorka i Věrka. Ulevilo se jim. Nalítly všechny tři. Tak je to vzalo, že na sebe ani nežárlily. Toto nesmí zůstat bez odezvy! - shodly se. Jindra vytáhla z kabelky Jarmilem darovanou vizitku a před jeho jméno napsala: Padouch! Věrka mu na té své dala titul Vysloužilý playboy a Zorka, která nemohla nic vymyslet, od nich oba tituly opsala.
Jindra vzala“doplněné“ vizitky a s úsměvem je donesla ke stolu Jarmila. Hodila je před něj se slovy „Tohle vám dlužíme!“.
Jarmil vzal vizitky do rukou, udělené“tituly“ si přečetl . S úsměvem pohlédl Jindře přímo do očí a pronesl:“ Víte, já starožitnosti kupuji a prodávám, neponechávám si je!“ a s pohledem na svou společnici dořekl: “Jak vidíte , můj vkus je úplně jiný!“
Na takovou nehoráznost Jindra nenašla žádnou odpověď. Vyrazila jí dech. Ani ten vzkaz nedokázala kamarádkám hned vyřídit.

Vrchní posbíral na stole rozházené bankovky, tak rychle jeho Čekanky odešly! Zastavil se u Jarmilova stolu a utrousil:“Tak toto jsi, teda, kamaráde přehnal“. Byl sice iniciátorem všeho, co se odehrálo, ale teď pociťoval upřímnou lítost. Proč si ho však nikdy nevšimly jinak, než jako“pana vrchního“? Smutně se za škobrtajícími Čekankami díval. V duchu se s nimi loučil. Věděl, že navždy.
Trojice až k slzám ponížených kamarádek došla mlčky na parkoviště. Tam najednou Jindra zavelela: „Stát! Tohle je přece ten jeho bourák! Tak mu necháme po sobě dáreček trvalejší hodnoty!“. S klíčkem v ruce obešla auto a vyryla do něj hlubokou kostrbatou vlnovku. Dala si na ni záležet. Tramvaj jim jela hned.

Rýha, kterou Jindra do auta vyryla, byla málo hluboká ve srovnání s drásavou bolestí, kterou Jarmil pocítil po celém těle, při pohledu na- snad i krvácejícího! - zraněného miláčka. Čekanky našly jeho Achillovu patu! Navíc neměl nárok jim poranění autíčka dokázat. Při placení v servisu pak pěkně splaskla – spíš také“vykrvácela“- i jeho peněženka.

Od té doby dával všem svým kamarádům radu: Nic si nezačínejte se .....cítkama! Moc dobře vědí kam zarýt! Potvory!

sbalit povídku >>

NO A CO ……

„No a co?“ – zeptala se Vendula manžela, sedícího v autě po jejím boku, když prudce trhla volantem a přemístila se do vedlejšího pruhu, kde ji stopla červená.
„Proboha koukej na cestu, ještě kvůli tvé kamarádce někde nabouráme!“- dal se hodně nahlas slyšet ženatý mazák Vojta.
„Co proti Milence pořád máš?“ – pokračovala v načaté hádce Vendula. „Má nárok se pobavit tak, jako každý druhý, ne - druhá! Jenom proto, že já dodržuji, co jsem ti kdysi slíbila – věrnost! - neznamená, že pro nějaký úlet nemám pochopení. Kdybys znal jejího Jardu , pochopil bys taky. A ty klíče jí půjčím!“
(po kliknutí se zobrazí nebo skryje zbývající část povídky) >>

Byla řeč o jejich chatě, která měla posloužit víkendovým hrátkám důvěrné přítelkyně Venduly – Milence. V dobrém rozmaru jí tak občas řekl i Vojta. Poslední dobou si ale moc přál, aby tohle přátelství skončilo. Milena nebyla vhodný příklad pro“hodnou“ Vendulu. „Dělej, jak uznáš za vhodné. Chci jenom abys věděla, že já s tím nesouhlasím! Doufám, žes jí neslíbila i půjčku auta a já budu moct odjet na víkend na ryby!“ – a už mlčím, rozhodl se Vojta.
„Tak to není problém! Má své. Každý pořádný chlap už pořídil druhé auto. Asi ti handrkování o naši ojetinu dělá dobře“ – neopomenula si rýpnout Vendula.
Byla spokojená. Nevěřila, že se jí podaří Vojtu přesvědčit.
Otevřenou vyjednávací taktiku zvolila proto, aby si Vojta uvědomil, jaký má doma poklad.

„Tak co? Jak to šlo?“- nedočkavě se Venduly zeptala Milena.
„V pohodě, můžeš být naprosto klidná, na chatě se nikdo neobjeví“. Vendula měla před očima, aspoň na chvíli, selanku: Milenka a Milánek! Fakt, krásná, láskyplná oslovení! Milena si mohla vybírat. Profesí architektka, měla kolem sebe samé atraktivní kolegy. Zrzky holt mají štěstí! - povzdechla si Vendula. Ona sama byla zavřená za přepážkou jedné banky a promlouvala ke svým netrpělivým klientům přes kulatý skleněný otvor.

Milena Milánkovi navrhla setkání na Vendulině chatě proto, že by nemusela dávat pozor, aby po sobě nezanechala stopy. Klidně si tam může ponechat toaletní propriety, maximálně se Vendula namaluje její rtěnkou, no a co! – bezstarostně uvažovala.
Protože vztah s Milánkem už trval nějakou dobu a žhavost setkávání se dostávala do normálu, hned po příjezdu na chatu vzali košík a hurá na houby! Donesli ho plný. Milánek se dal do čistění. Milenu ujistil, že je na houby expert. Smaženice se náramně povedla, nezbylo ani sousto. Po večeři otevřeli lahvinku Merlotu, společné, oblíbené značky.
Předehra před milováním je pořád bavila. Tentokrát se jim do ní nějak nechtělo. První své snažení vzdal Milánek, chytl se za břicho a zaskučel. Vzápětí se k němu přidala Milena. Příčina nevolnosti byla naprosto jasná – houby!
„Cos to nasbíral, experte!“ – zanaříkala Milena.
„Cos to naservírovala, Maryšo! Musíme do špitálu a modli se ať dojedeme!“ - znovu zaskučel Milánek.

Dojeli včas. Vypumpování žaludku není nic moc příjemného. O tom se dvojice M +M přesvědčila. Během blinkání si vůči sobě počínali dost nevybíravě. Noční služba je včas rozdělila. Milánek putoval na pokoj vpravo, Milenka vlevo.

Druhý den ráno dostala Vendula od Mileny naléhavou SMS zprávu: Jsem v Úrazové nemocnici na interně. Nutně Tě potřebuji! M.

Vendula neváhala a za chvíli už stála ve vestibulu nemocnice. Na vrátnici byla tlačenice, jeden mluvil přes druhého. Odchytila uklizečku a jí navigovaná bez problémů našla pokoj s kamarádkou. Sotva otevřela dveře Vendula spustila: „Na chatě jsem byla s tebou, ty houby nejíš, tak jsi fit, odnesla jsem to já! Tohle zavolej Jardovi, ať se neplaší, odpoledne přijedu domů, hlavně ať sem za mnou nechodí!“ a opět se naklonila nad miskou , kterou držela v rukou.
Vendula se ráda odporoučela. Na chodbě potkala již zmíněnou uklizečku, která se jí vemlouvavě zeptala: „Přítele paní vidět nechcete? Tomu je líp a spí jak dřevo!“ - ukázala na dveře pokoje hned naproti Mileny.
Vendula se zastavila. A proč si konečně neprohlédnout Milánka? Zvědavá, dveře potichu otevřela. Na posteli ležel se zavřenýma zeleně orámovanýma očima, mrtvolně bledý Milánek. Vendula ztuhla. V ten moment si přála, aby vydechl naposledy! Byl to totiž ničemník, nevěrník a lhář Vojta!

“Hodná“ Vendula udělala, snad instinktivně, jednu jedině rozumnou věc. Potichu zase dveře zavřela. Jako ve snách se ploužila po přilehlých chodbách , až našla východ . Mátožně odkráčela z“Úrazovky“ do přilehlého parku. Sedla na nejbližší lavičku a zapálila si cigaretu. Pak druhou . U třetí si vše začala v hlavě srovnávat tak, jak to dělávají často opomíjené, ale praktické ženy z domácnosti. Přemýšlela: holt, mám doma pacholka! Něco takového jsem přece mohla čekat. Je stejný, jako všichni ostatní bídáci! Mám ho vykopnout? Neletěl by daleko, takových Milenek je všude jak much! Mám, odpustit, zapomenout? – ještě mnoho dalších argumentů pro a proti letělo Vendule hlavou.
Zpět, do skutečnosti, ji přivedl až starostlivý hlas otázkou: „ Potřebujete pomoct?“. Vendula se dívala do ustaraných očí nějaké, jistě opuštěné, paní.
Rychle vstala. Okamžitě ji zařadila –vdova nebo“rozvedenka“, která se potřebuje vypovídat. Hlavou jí blesklo- tak tohle není nic pro mě!
Cestou k domovu se rozhodla pro následující taktiku: ty dveře jsem nikdy neotevřela! Nic jsem neviděla! Nadále zůstávám nic nevědoucí “hodnou“ Vendulou! Trochu uklidněná se ještě zastavila pro nákup na Zelném Trhu.

Doma, první co bylo, vzala to ruky telefon a vyťukala Jardovo číslo. Vyřídila mu vše, oč ji Milena požádala. Pane Bože, jak jí byl ten paroháč směšný svou polekaností!
Večer najednou zarachotil klíč v zámku a v předsíni se objevil Vojta. Barva jeho obličeje korespondovala s barvou maskáčů, pytlíky pod očima se splasklým ruksáčkem na zádech. Vendula ho uvítala s překvapeným výrazem v tváři: „Co se stalo? Nebraly? Asi jsi rybičky špatně krmil . Nic si z toho nedělej, spravíš si náladu u večeře. Udělala jsem výbornou smaženici , na trhu bylo hub, mohla jsem si vybrat!“. Vojta se málem skácel.

Příští hodiny strávili tak, že se Vojta zabarikádoval na WC a Vendula se ho každých pět minut chodila ptát , je-li v pořádku. Tvářila se nechápavě, když Vojta z posledních sil ze sebe vypravil: „Ta Milena mi nesmí překročit práh domu, příště jedeme spolu na chatu, ryby mně můžou být jednou pro vždy ukradený!“. Mluvil Vendule z duše.

Dopadlo to dobře. Vojta začal sekat dobrotu. Horlivě pomáhal doma i na chatě, jen vůně smaženice ho přiváděla z míry! Zelenal, když mu naproti sedící Vendula mlaskala schválně do obličeje.

P.S. – Ještě otázka: Co myslíte, dokáže Vendula doživotně mlčet?

sbalit povídku >>
kočka...



Výstavy...
  • 9.5.-9.7.2013
    Galerie 99 Břeclav
    Leták ke stažení>>
  • 20.2.-10.3.2013
    Zas o rok, o krok...dál? Malá královopolská galerie
  • od 14.1.2012
    Výstava obrazů Marie Hladné "Nikdo a nic není všední". K vidění - Televizní Klub "V ROHLÍKU" ČT, Na Hřebenech II, Kavčí hory, Praha
    Praha
  • do 22.11.2011
    mám v Novém Semilasse
    v kavárně Aurum vystavené oleje a pastely
    Brno
  • Malá Královopolská Galerie
    Brno
  • RŠ Vesna
    Brno
  • Galerie Orlí
    Brno
  • Onkologický ústav
    Brno
  • Janáčkovo Divadlo
    Brno
  • Besední Dům
    Brno
  • Zemanova Kavárna
    Brno
  • Galerie Na Hůrce
    Adamov
  • ZŠ Horníkova
    Brno
  • Kavárna U Anděla
    Brno
  • Zámek Slavkov
    Slavkov u Brna
  • VZP
    Praha
  • Kavárna Savoy
    Brno
  • ...a jiné

mám ráda...

podívejte se na stránky lidí, které mám ráda:


W3C XHTML 1.0 Poslední aktualizace: 18.04. 2019 ©2004-2018 Henrymaxim